Znakový jazyk neslyšících je vizuálním uměním. Nejsou to ani opičí posunky, ani pomůcka k dorozumívání mezi nemocnými lidmi. A není to ani čeština převedená do viditelných znaků, tedy jakýsi kód. Znakový jazyk je právoplatným přirozeným jazykem. Má svou vlastní gramatiku, slovní zásobu a paralingvistické jevy – tak jako v mluveném jazyce rozeznáváme intonaci a barvy hlasu, můžeme odbobné úkazy nalézt i v jazyce znakovém.
Znakový jazyk není mezinárodní. Dokonce není ani zcela stejný na Moravě a v Čechách (ostatně tak jako čeština). Pro mnoho milovníků cizích jazyků je jazyk neslyšících výzvou a řada z nich také tvrdě narazí, když se jej začne učit myšlenkou, že přece mají na jazyky dar. Znakový jazyk je totiž pohybový. Vyžaduje celého človeka, sebevědomí, hrdost, bezprostřednost. A navíc i prostorovou představivost, herecké nadání a myšlení v obrazech. Pokud tohle všechno nemáte, znakový jazyk pro vás může být problém.
A teď malé překvapení: znakový jazyk bývá problémem i pro samotné neslyšící. Neradi na sebe poutají pozornost, kterou znakový jazyk svou expresivností vzbuzuje, a proto na veřejnosti nekomunikují. Myslí si, že jejich jazyk je podřadnější než jazyky většiny – čeština. Tento rozšířený jev má ovšem hlubší příčinu: znakový jazyk byl v minulosti zakazován. Malé neslyšící děti byly bity rákoskou za každý znak. Musely mluvit. Aristotelés o neslyšících psal: “Ti, kteří se narodí neslyšící, budou také všichni neschopni myšlení.” A tak se učitelé a inteligence, pokud se o vzdělávání neslyšících vůbec pokoušeli, stovky let snažili zakazováním znakového jazyka vyléčit jejich nemoc.
Základ tradičního boje mezi pedagogy neslyšících, který má dodnes tragické následky, byl položen nejprve ve Francii a potom v Německu. Ve Francii vznikl v roce 1770 Národní institut pro neslyšící, kde se primárně používal znakový jazyk a mluvení a odezírání se učilo až v návaznosti na něj. V německém Lipsku byl roku 1778 založen ústav pro vzdělávání neslyšících – při vyučování se tam používalo pouze mluvení, odezírání, čtení a psaní. Znakový jazyk byl přísně zakázan. Spor mezi francouzskou a německou školou se vyostřoval a Němci postupně získavali navrch. Mezi největší zastánce jejich nauky patřil i známý Alexander Graham Bell, který při pokusech sestrojit zesilovací přístroj pro svou nedoslýchavou dívku paradoxně vynalezl telefon. Nejtěžší bitva byla vybojována v roce 1880 v Miláně na kongresu učitelů neslyšících. Znakový jazyk prohrál drtivým rozdílem – pro jeho používáni byli čtyři hlasující, proti sto šedesát. Dlouhý potlesk tehdy potvrdil rezoluci odkazující znakový jazyk mezi komunikační prostředky nehodné civilizovaného tvora.
Toto vítězství znamenalo skutečnou genocidu znakového jazyka a dlouhou dobu temna pro neslyšící. Jednotlivé země se z tohoto útlaku vzpamatovávají jen postupně. Česká republika patří spíše mezi ty váhavé. Nejstarší neslyšící umějí znakový jazyk zejména díky jeptiškám, stydí se ho ovšem používat. A dokonce i střední generace k tomu má hlavně při formálních příležitostech zábrany… Není divu – používání znakového jazyka u nás bylo uzákoněno teprve v červnu roku 1998.
Zcela opačná je situace v USA. Zeptejte se neslyšícícho Američana, jestli by chtěl slyšet. Setkáte se s odpovědí, která je na naše poměry šokující: Ne, nechtěl. Neslyšící v Americe jsou hrdí na svou kulturu. Považují se za zdravé lidi, kteří používají svůj vlastní jazyk a žijí svým vlastním způsobem života. Jsou si vědomi nejen krásy a propracovanosti znakového jazyka, ale i kulturního dědictví minulých generací neslyšících. Mark Twain prohlásil: “Dvě nejzajimavější osobnosti 19. století jsou Napoleon a Hellena Kellerová”. Helena Kellerová ze státu Alabama byla nejen neslyšící, ale i nevidomá. Vystudovala Radcliffe College Harvardské univerzity. Napsala jedenácht knih v Braillově písmu, přednášela ve všech státech USA a podle vlastního scénáře dokonce natočila film. Byla již od svých osmi let jednou z nejznámějších osobnosti v celých Spojených státech. Těsně před svou smrtí svým přátelům Helena Kellerová řekla: “K tomu abych milovala život, nepotřebuji ani slyšet, ani vidět.”
Od té doby neslyšící založili mnoho škol včetně slavné Gallaudetovy univerzity ve Washingtonu, kde žáky mohou být pouze neslyšící. Učitelé, uklízečky, školník, dokonce prodavači zmrzliny v širokém okolí, ti všichni používají znakový jazyk. Neslyšící dnešních Spojených států se stávají řediteli firem, slavnými sportovci, spisovateli, básníky a ještě slavnějšími herci a mimy. Účastní se demonstrací, zasahují do politiky. Americký znakový jazyk, pýcha neslyšících a jeden z nejpoužívanějších jazyků na celém kontinentu, byl podroben zkoumání nejlepšími lingvisty. Existují o něm stovky učebnic a tisíce studíí. Vydávají se v něm publikace, učebnice a překlady na DVD discích.
V dějinách neslyšících se tak táhne jednotná nit dvojího přístupu k celému problému hluchoty. Je to kontroverze připominající v mnohém pozici homosexuálů. Na jedné straně převažuje snaha označit hluchotu za něco nenormálního, patologického, ne-li nebezpečného. Takovou uchýlku je samozřejmě třeba léčit všemi dostupnými prostředky bez ohedu na ztrátu důstojnosti, dětství nebo samotné lidskosti. Přístup modernější hlásá revoluční pohled na sluchové “postižení”: nevšimá si problémů sluchového aparátu, ale věnuje se postojům a identifikaci člověka. Za neslyšícícho tak považuje jedince, který používá převážně znakový jazyk a identifikuje se s kulturní a sociální komunitou neslyšících.
Tento velmi otevřený přístup postupně příznivě ovlivňuje i sféru vzdělávání neslyšících. Po době temna v ní konečně nastává pozvolný obrat. Ještě se tu a tam vybobuje některá místí bitva nebo se porážejí poslední barikády, ale generálové již mají jasno: doba, kdy neslyšící uměli vyslovit slovo: “Evropa”, ale nevědeli co znamená, zdá se ustupuje. Přechází se postupně k totální komunikaci, při které se používají veškeré dostupné komunikační strategie. Nejmodernější vzdělavací ústavy pak přecházejí na bilingvní metodou vyučování – za mateřský jazyk žáků je považován znakový jazyk a jako cizí jazyk se učí mluvený jazyk země, kde neslyšící žáci žijí. Jako fraška působí fakt, že tato metoda byla nejprve objevena u nás už před sto padesáti lety geniálním učitelem neslyšících Václavem Frostem, ale později upadla v zapomnění, a tak ji dnes musíme pracně objevovat v zahraničí.
S tím souvisí, že málokdo dnes chápe vlastně jednoduchý a praxí ověřený fakt – pro neslyšící je mluvený jazyk okolní společnosti jazykem cizím. Například u nás je čeština pro neslyšící cizí jazyk, kterému někdy dostatečně nerozumí ani v psané podobě. Neslyšící nečtou, protože textu rozumí pouze s obrovskými obtížemi. Je to tím, že při učení jazyka nemohou zapjit paměť, která je vázaná na sluchové vjemy. Navíc se nemůžou ani naučit mluvit tak jako my, protože nemají zpětnou sluchovou kontrolu toho, co vyslovují. Mnoho lidí je přesvědčeno, že neslyšící zachrání odezírání, které si představují jako jakési “čtení ze rtů”. To je další z mnoha oblibených předsudků, které se ve světě neslyšících a zejména mezi neinformovanou veřejností vyskytují často. Málokdo tuší, že na odezírání je třeba mít stejný talent jako například na kreslení. Nelze také odezřít slovo, které předem neslyčící nezná. A konečně – mnoho různcýh hlásek na ústech vytváří totožný obraz. Odezírání se tak stává nesmírně náročným luštěním matematického kódu, které nelze soustavně provádět déle než asi patnáct minut.
Vlajkovou loď dnešní generace mladých neslyšících představuje projekt Filozofické fakulty Karlovy Univerzity, kde byl v nedávných letech založen obor Čeština v komunikaci neslyšících. Na tomto oboru se u nás poprvé vyučují např. dějiny neslyšících nebo gramatika znakového jazyka. Přednášky a semináře jsou tlumočeny nebo na nich vyučují přímo neslyšící odborníci. Mezi žáky lze potkat slyšící i neslyšící. Přes jisté úspěchy by ale bylo předčasné jásat. V mnohá věcech je naše země stále pozadu. Existuje minimum publikací přímo ve znakovém jazyce. Stále u nás najdeme školy, kde se “znakuje” jen pod lavicí. A co je nejhorší – neslyšící nejsou nikde vidět. Společnost je velmi dobře informována o vozíčkářích nebo o nevidomých. Na tyto skupiny zdravotně postižených občanů se myslí při stavbách úřadů, silnich nebo škol. Mají svoje akce, je možné jim finančně přispět. Naproti tomu o neslyšících, kteří se chtě nechtě stávají cizinci v zemi, kde se narodili, toho víme velmi málo. Můžeme jen vyhlížet dobu, kdy na sebe mladá generace vzdělaných neslyšících upozorní a ukáže, že nám všem má co dát, tak jako kdysi Helena Kellerová.
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Gong