Identita neslyšících a nedoslýchavých ve společnosti slyšících

V tomto článku se seznámíme se světem lidí, kteří mají neviditelné „postižení“, pokud to vyjádříme slovy slyšících. Zjednodušeně řečeno, jedná se o lidi, kteří mají sluchové postižení či handicap. Pojmy postižení a handicap je nutno chápat v kontextu každodenního fungování slyšící většiny. Je to jak Gaussova křivka ­- jakákoli odchylka (zde od světa slyšících) je brána jako něco jiného a označována „příznakově“: postižení, handicap, vada apod. Tato úvaha vychází z toho, že společnost leckdy neúmyslně staví bariéry těmto lidem. Bez těchto bariér a s budováním empatie by zde na světě existovala jiná společnost. Vždyť zlo a nepochopení pramení z nedostatku empatie. Shluk těchto následků a důsledku formuje identitu neslyšících a nedoslýchavých, tedy lidí pro slyšící většinu „jinakých“. V této práci budu užívat termínu lidé se sluchovým postižením, jakožto termínu nijak nehodnotícího a neutrálního.

Na neslyšící nebo na nedoslýchavé lidi můžeme nahlížet dvěma způsoby: tzv. medicínské hledisko vidí neslyšícího člověka jako člověka nemocného, kterého je potřeba léčit a přizpůsobit slyšící většině a předem zužitkovat jeho hodnotu. Oproti tomu tzv. kulturní hledisko vnímá skupinu neslyšících a nedoslýchavých lidí jako lidi nijak postižené, ba naopak lidi rovné slyšícím lidem, jako lidi mající svůj vlastní jazyk a kulturu. Co to znamená? To si vysvětlíme v této práci a mimo jiné se dozvíme i například také to, kolik neslyšících lidí žije v České republice a jak jsou vnímány bariéry dvěma slečnami; neslyšící Magdě a nedoslýchavé Magdě.

Seznamte se

V České republice žije přibližně půl miliónů lidí se sluchovým postižením (Hrubý, 1998). Do této skupiny můžeme zařadit neslyšící, nedoslýchavé lidi či lidi s jiným typem sluchového postižení. Ne všichni v této skupině komunikují českým znakovým jazykem (dále jen ČZJ). Jsou mezi námi neslyšící, kteří používají český znakový jazyk spolu s českým jazykem, v rámci primárního komunikačního kódu nečiní mezi nimi rozdíly, mezi takové případy lze zařadit lidi, kteří např. při poslechu přednášek preferují ČZJ, ale při samostatném projevu upřednostňují mluvenou formu českého jazyka (v některých případech i písemnou, pokud nemohou artikulovat hlásky mluvené češtiny z důvodu poranění trvalého nebo dočasného apod.). Český znakový jazyk je přirozeným jazykem těch neslyšících, kteří se jako neslyšící narodili, nebo ohluchli před rozvojem mluvené řeči, vliv na osvojení si ČZJ má i rodina (zejména pokud jsou rodiče neslyšící, pak mluvíme o neslyšících 2. generace), okolí a školský vzdělávací systém, jehož docházky se jedinec účastní a jiné psychosociální faktory.

Český znakový jazyk jako přirozený jazyk neslyšících je vizuálně-motorickým a tudíž i neverbálně nevokálním jazykem. Má svojí jedinečnou gramatickou strukturu a informace jsou produkovány manuálními a nemanuálními nosiči. Podrobně k systému znakových jazyků např. Macurová (2001; Slánská-Bímová, 2008). Počet uživatelů českého znakového jazyka odhaduje Hrubý (1998) na 7500 lidí. Tento počet se během následujících let mohl logicky změnit vlivem demografických faktorů, k začátku roku 2012 není možné tento počet přesně stanovit. Domnívám se, že počet bude stále pohybovat kolem sedmi set tisíc.
Vždy platí jedna teze: každý člověk je originál a je nutné jej respektovat jako individualitu, na kterou nelze aplikovat obecné poznatky. Je třeba si uvědomit, do jaké míry můžeme komunikovat s lidmi se sluchovým postižením, jaký jazyk onen člověk užívá, odkud pochází, kde žije a jaké má vzdělání. Každý handicap je velice individuální. Proto se nebojme projevit vstřícnost a ochotu a přizpůsobit se dorozumívacím možnostem každého člověka se sluchovým postižením.

Medicína versus kultura

Jak už bylo zmíněno, vnímáme-li neslyšícího nebo nedoslýchavého jako člověka nemocného, který neslyší zvuky nebo mluví jinak než většina, mluvíme o medicínském pohledu. Snažíme se ho „vyléčit“, přizpůsobit slyšící většině, minimalizovat jeho postižení tolik neefektivní pro život mezi slyšící většinou. Tito jedinci mohou využívat kompenzačních pomůcek (opět příznakové pojetí) – naslouchadla nebo kochleární implantáty (elektronické voperovatelné smyslové náhrady, pozn. autora).
Pokud chápeme neslyšícího ba i nedoslýchavého (jsou takové případy) jako zdravého člověka, který sdílí jazyk a kulturu Neslyšící komunity a nepřiřazujeme mu žádná adjektiva jako postižený nebo „ten s vadou“, máme na mysli kulturní hledisko. Je nutné se zmínit, že členem komunity Neslyšící se může stát člověk nedoslýchavý či člověk s jiným typem sluchového postižení, pokud vyvstanou určité okolnosti jako neslyšící rodina, provdání se do neslyšící rodiny či například zanevření na mluvenou podobu českého jazyka z mnoha různých osobních důvodů a přijetí ČZJ; opět zde platí teze, že každý je individualita.

Jak je to s onou identitou?

Neslyšící jsou vskutku cizinci i ve svém státě, k němuž přiřazují svou příslušnost, alespoň podle oficiálních dokladů. Neslyšící byli, jsou a budou vždy mezi námi. Stejně tak nedoslýchaví. Jak řekla Helen Kellerová, slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí. Ze své vlastní zkušenosti vím, že mnozí slyšící lidé by dali přednost slepotě před hluchotou. Hluchota – tedy neslyšení tónů, tj. mechanického vlnění o různých frekvencích provázejících nás od narození až po úmrtí – je zkrátka děsí. O to více, že absence sluchu je neviditelná, nerozpoznatelná a jakýkoli střet s takto „absentovaným jedincem“ vyvolává různé situace, které mají zřetelný psychosociální dopad (stud, znemožnění se, netrpělivost, vztek apod.). Střet světa Neslyšících a nedoslýchavých se světem slyšící zákonitě nastoluje mnohé otázky, na které mnoho slyšících nedovede nalézt odpověď, už jen kvůli předsudkům jako např. neslyšící jsou němí, neumí psát, gestikulují, chovají se jak lidé s mentálním postižením apod. Opět je nutné si uvědomit, že toto neplatí pro celou slyšící populaci, nicméně pro její většinu ano.

Rád bych zde uvedl příklady z praxe, resp. zkušenosti dvou slečen. Jedna z nich, Marta, je nedoslýchavá. Přestože by se mohlo zdát, že nemá se „začleněním“ do slyšící společnosti problém, je tomu naopak. Nedoslýchavá Marta studuje obor sociální práce na vysoké škole. Ptali jsme se jí, s jakými bariérami se setkává ve svém životě:
„Bariéry jsou různé. Například pro mě je bariérou volba povolání, neboť z důvodu své nedoslýchavosti nemohu pracovat na brigádě jako operátorka přes telefonní linku, když jsem hledala jakoukoli práci. Jsme vystudovaná sociální pracovnice, ale přesto nemohu pracovat s čímkoli v sociální oblasti: ráda bych pracovala s bezdomovci, ale problémem může být, že mohu chytit od nich nějakou nemoc při odezírání, protože stojíme blízko sebe.“ Jako příklad další bariéry Marta uvádí zdánlivé maličkostí, které však v zapojení do slyšící většiny mohou hrát důležitou roli. Jednou z takových maličkostí může být hudba, pro slyšící něco neodmyslitelného, pro nedoslýchavé leckdy nepřítel. Hlasitá hudba v daném podniku může nedoslýchavému ztěžovat komunikaci se slyšícím, o to horší je to v situaci, kdy se jedná o schůzku slyšícího a nedoslýchavého za účelem seznámení nebo nabídky práce například, ve které nechce nedoslýchavý zklamat – musí se tak stavět do role vše zvládajícího a schopného zaměstnance. Tady jde o mnohé. I takové případy se staly a dějí se nadále. Nedoslýchavý jedinec navštěvující základní a střední školu určené primárně pro slyšící zažívá mnohé diskriminační situace často plynoucí z nevědomosti neinformovaného pedagoga…a leckdy by stačilo, kdyby tento pedagog měl alespoň minimum ze speciální pedagogiky- vždyť i jemu se může stát, že bude mít dítě nebo vnouče či aspoň v rodině dítě se sluchovým postižením. U neslyšících integrovaných, lépe inkluzovaných je tomu tak. Inkluzí zde rozumím, že neslyšící se začlení mezi slyšící spolužáky, ale není nucen psát např. diktáty v cizím jazyce, protože a priori k tomu není uzpůsoben, vzato hlediskem tempa slyšících spolužáků. Pro mnoho nedoslýchavých je výuka cizích jazyků noční můrou, ze své zkušenosti vím, že mnozí z nich mají jakýsi blok vůči učení se cizím jazykům – důsledek integrace provázené informačním minimem ze strany pedagogického vedení a spolužáků. Tyto události mě vedou k myšlence o zařazení předmětu jménem např. Sociální výchova již do osnov základních a středních škol. Vždyť děti a jejich vzdělání jsou budoucností národa a předpokladem pro fungující společnost. Marta z hlediska identity sebe neřadí nikam. Nepatří ani do světa slyšících ani neslyšících. Je někde ve vakuu a z toho vakua těží, jak nejlépe může. Radikální Neslyšící mají pro takové lidi označení: údolí. Zde se ukazuje druhá strana mince, perzekuce těch, co jsou jako jednoocí mezi slepými králem, jak by řekli slyšící.

U neslyšící Magdy byla situace jiná. Odmalička navštěvovala školy pro sluchově postižené děti – jak byly definovány v dokumentech ministerstva školství, a s nějakým zařazováním se mezi spolužáky neměla problém. Často byla doprovázena maminkou, takže jakási „otrkanost“ přišla až později. Nejvýrazněji se bariéry začaly projevovat – a byly i Magdou citlivě vnímány – v pubertě. Sama Magda na jednom videozáznamu z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vypráví o tom, jak bylo pro ni těžké si nakoupit v obchodě, kde si zákazníci nakupovali prostřednictvím pokynů udílených prodavači. U Magdy je při jejím hlasovém projevu poznat, že „něco není v pořádku“. Jednou se jí stalo, že měla nepříjemný střet s prodavačem. Magda měla dojem, že se jí vysmívá; až později zjistila, že ji prodavač považoval za Francouzku, neboť tehdy v okolí jejího bydliště bydlelo mnoho Francouzů. Jakákoli „hlasová odlišnost“ je slyšícími považována automaticky za cizineckou příslušnost… a děje se tomu tak i u nedoslýchavých. Magdě velmi dlouho trvalo, než sebrala sebevědomí a začala chápat slyšící, nahlížet jejich očima, pomohlo jí v tom studium na Filozofické fakultě. Magda radikalismus Neslyšících odmítá. Považuje ho za přehnaný a sama uznává filozofii, že všichni jsme přece jen lidé. Důležité je se vždy dorozumět a nijak se nenálepkovat. Už dávno nemá proti slyšícím jakékoli výhrady, bez problémů si popovídá s otevřeným slyšícím.

Téma bariér by ostatně vydalo na samostatné dílo.

Závěrem bych dodat jen jedno jediné. Respektovat člověka, zvláště neslyšícího a nedoslýchavého jako individualitu a jedinečnou osobnost a ponoukat ministerstvo školství či jeho odborníky nad zavedením předmětu, který by inicioval žáky předškolního věku a žáky základních a středních škol pochopit „jinakost“, jakou je absence sluchu (dokonalého sluchu) u našich občanů (a nejen u nich).

Zobrazit více

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

X